Subcarpathian
Rus |
 |
||
| Bulletin of the Rusyn Society | |||
"I was a Rusyn,
I am and will remain one, I was born as a Rusyn." - Alexander Dukhnovich |
 |
||
16.07.2009: Britské listy. Kňučení: Proč už
nás nikdo neposlouchá? Pro naše vedoucí představitele a činitele je ve Washingtonu často obtížné vůbec
získat něčí pozornost anebo dosáhnout toho, aby náš hlas
byl slyšen. Níže přinášíme kompletní překlad otevřeného dopisu
Obamově vládě, kterou podepsalo několik středo- a východoevropských
bývalých politiků a diplomatů, z Čechů Václav Havel, Karel
Schwarzenberg a Saša Vondra. Dopis je vyjádřením obrovských
obav signatářů, že „přátele Spojených států“ ve středovýchodní
Evropě už nikdo neposlouchá. Požaduje „obrození“ vztahů mezi
USA a středo a východoevropskými zeměmi.Výchozí premisou
jeho pisatelů je přesvědčení, že Spojené státy jsou jedinou
zárukou stability, prosperity a demokracie ve středovýchodní
Evropě. Mocnosti však činí to, co považují za prospěšné pro
sebe. Spojené státy ani NATO nikdy vojensky nezasáhnou ve prospěch České republiky, pokud
to nebude zároveň prospěšné i pro ně. Morální apely na supervelmoc
(„My jsme vás vždycky milovali! A jsme vděčnější než Rusko!“)
asi nebudou příliš účinné. Spojené státy se rozhodnou samy,
jaká bude jejich zahraniční politika, asi bez ohledu na takovéto
apely, i když není vyloučeno, že tento dopis mohl být napsán
na objednávku některých zhrzených Republikánů (i když, na
druhé straně, kolik amerických Republikánů vůbec ví, kde
leží střední Evropa?) Autoři dopisu mají pravdu, že vstupujeme
zřejmě do složitější a chaotičtější doby, než byla ta dosud.
Je jistě nutno hledat rozumná a dlouhodobá řešení pro budoucnost.
Není jisto, že je jimi stoprocentní spolehnutí na jednu světovou
supervelmoc, která bude vždy prosazovat vlastní zájmy. To je aspoň názor redakce Britských
listů. Napsali jsme tento dopis, protože, jako středoevropští a východoevropští intelektuálové a bývalí tvůrci politiky nám silně záleží na budoucnosti transatlantického vztahu stejně jako na budoucí kvalitě vztahů mezi Spojenými státy a zeměmi našeho regionu. Píšeme za své osoby jako jednotlivci, kteří jsou přáteli a spojenci Spojených států a také Evropané, jimž záleží na Evropě. Naše národy vděčí Spojeným státům za neuvěřitelně mnoho. Mnozí z nás víme z první ruky, jak důležitá byla vaše podpora pro naši svobodu a nezávislost v temných letech studené války. Americké angažmá a americká podpora byly životně důležité pro úspěch přechodu našich zemí k demokracii, když před dvaceti lety padla železná opona. Bez vize Washingtonu a bez jeho vedení je sporné, zda bychom dnes byli v NATO či dokonce v Evropské unii. .Snažili jsme se to Spojeným státům oplatit a učinit tento vztah dvojsměrným. My jsme hlasy atlanticistů v NATO i v Evropské unii. Naše země se spolu s USA angažovaly na Balkáně, v Iráku a dnes se angažují v Afghánistánu. I když se náš příspěvek ve srovnání s vaším může občas zdát skromný, je podstatný, když ho změříme jako procento našeho obyvatelstva či HDP. Protože jsme měli v minulosti prospěch z vaší podpory pro liberální demokracii a liberální hodnoty, jsme vašimi nejsilnějšími stoupenci, když jde o podporu pro demokracii a lidská práva po celém světě. Dvacet let po ukončení studené války však nyní vidíme, že země střední a východní Evropy už nejsou v ohnisku americké zahraniční politiky. Jak si nová Obamova vláda určuje své zahraničně-politické priority, náš region je jednou z těch částí světa, z nichž Američané víceméně přestali mít starosti. A vskutku: občas máme dojem, že americká politika byla tak úspěšná, že mnoho amerických činitelů nyní dospělo k závěru, že náš region je už navždy napraven a že si mohou „odškrtnout kolonku“ a přejít k jiným, naléhavějším strategickým otázkám. Vztahy mezi našimi zeměmi jsou tak blízké, že mnoho lidí na obou stranách předpokládá, že transatlantická orientace středo a východoevropského regionu, stejně jako jeho stabilita a prosperita, potrvají navždy. Tento názor je předčasný. V našem regionu i v transatlantických vztazích jsou vážné problémy. Střední a východní Evropa je na politickém rozcestí a v regionu sílí pocit nervozity. Na region má dopad globální hospodářská krize a, stejně jako jinde, vzniká riziko, že naše společnosti se zahledí do sebe dovnitř a budou se méně angažovat ve vnějším světě. Zároveň se na zahraničněpolitickém horizontu začínají tvořit mraky bouře. Jako vy, i my očekáváme výsledek komise Evropské unie o původech rusko-gruzínské války. Avšak politický dopad této války na středo- a východoevropský region je už cítit. Mnoho zemí bylo hluboce znepokojeno, že Severoatlantická aliance zůstala v nečinnosti, zatímco Rusko porušilo základní principy helsinského závěrečného dokumentu, Pařížskou chartu a územní celistvost země, který byla členem Partnerství pro mír Severoatlantického společenství a Euro-atlantické partnerské rady. A to všechno jménem obrany sféry vlivu na svých hranicích. Navzdory úsilí a významné podpoře nových členských zemí se NATO dnes zdá být slabší, než když jsme do něho vstoupili. V mnoha našich zemích je NATO vnímáno jako stále méně a méně významné – a my to cítíme. I když jsme plnoprávnými členy, lidé se ptají, zda by NATO bylo ochotné a schopné nám v případné budoucí krizi přijít na pomoc. Závislost Evropy na ruské energii také vyvolává znepokojení ohledně pevnosti Severoatlantického společenství. Výrok prezidenta Obamy na nedávném summitu NATO, že je zapotřebí vypracovat důvěryhodné obranné plány pro všechny členy NATO, byl vítaný, ale nestačí k tomu, aby rozptýlil obavy, zda je NATO skutečně připravené k obraně. Naše schopnost dál udržet podporu domácí veřejnosti pro naši pomoc misím NATO v zahraničí závisí na tom, zda budeme schopni ukázat, že naše vlastní bezpečnostní obavy se řeší, v NATO i s těsnou spoluprací se Spojenými státy. Musíme také uznat, že popularita a vliv Spojených států v mnoha našich zemích také poklesly. Z průzkumů veřejného mínění, včetně analýzy transatlantických trendů, kterou provedl sám německý Marshallův fond, vyplývá, že náš region není imunní vůči vlně kritiky a antiamerikanismu, jehož vlna v posledních letech zasáhla Evropu a která vedla k rozkladu sympatií a podpory pro Spojené státy v Bushových letech. Někteří vedoucí političtí představitelé ve středoevropském a východoevropském regionu zaplatili za svou podporu nepopulární války v Iráku politickou cenu. V budoucnosti zřejmě budou opatrnější. Nebudou tolik při podpoře USA riskovat. Jsme přesvědčeni, že nová americká vláda vytvořila nový začátek ve snaze tento trend změnit, ale bude to vyžadovat čas a úsilí na obou stranách, abychom dohnali to, o co jsme přišli. V mnoha ohledech se Evropská unie stala hlavním faktorem a hlavní institucí našich životů. Mnoha lidem se zdá být Evropská unie mnohem relevantnější a důležitější než vazba na Spojené státy. Do určité míry je to logickým důsledkem integrace středovýchodní Evropy do EU. Naši vedoucí představitelé a činitelé tráví mnohem více času na schůzích v Evropské unii než na konzultacích ve Wasghintonu, kde je pro ně často obtížné vůbec získat něčí pozornost anebo dosáhnout toho, aby náš hlas byl slyšen. Hlubší integrace střední a východní Evropy do Evropské unie je samozřejmě vítaná a neměla by nutně vést k oslabení transatlantického vztahu. Nadějí bývalo, že integrace středovýchodní Evropy do Evropské unie strategickou spolupráci mezi Evropou a Amerikou posílí. Avšak existuje nebezpečí, že namísto toho, že by středovýchodní Evropa byla v Evropské unii proatlantickým hlasem, podpora pro globálnější partnerství s Washingtonem ve středoevropském a východoevropském regionu během času pomine. Tento region totiž nemá tradici, v jejímž rámci by byl schopen hrát globálnější roli. Některé problémy transatlantické agendy, jako například globální oteplování, nerezonují u středoevropského a východoevropského publika tak silně, jak rezonují v západní Evropě. Ve střední a východní Evropě také dojde k změnám v politickém vedení. Vedle stále menšího počtu vedoucích politiků, kteří přišli na scénu během revolucí r. 1989 a zažili klíčovou roli Washingtonu při zajištění našeho přechodu k demokracii a zakotvení našich zemí v NATO a v EU, vzniká nyní nová generace politiků, kteří nemají tyto vzpomínky a kteří praktikují „realističtější“ politiku. Zároveň bývalé komunistické elity, jejichž lpění na politické a hospodářské moci podstatnou měrou přispělo ke krizím v mnoha středo a východoevropských zemích, pomalu mizí z politické scény. Současný politický a hospodářský chaos a záporné důsledky globální hospodářské krize poskytují nové příležitosti pro síly nacionalismu, extremismu, populismu a antisemitismu po celém kontinentu, ale také v některých našich zemích. To znamená, že je pravděpodobné, že Spojené státy přijdou ve středo a východoevropském regionu o mnoho svých tradičních partnerů. Nové elity, které je nahradí, nebudou zřejmě sdílet onen idealismus – nebo nebudou mít obdobný poměr vůči Spojeným státům – jako ona generace, která stála v čele demokratických změn. Tito noví lidé budou zřejmě vypočítavější při své podpoře Spojených států stejně jako omezenější při svém rozhledu po světě. A ve Washingtonu probíhá obdobná změna, vzhledem k tomu, že mnoho vedoucích politiků a osobností, s nimiž jsme spolupracovali, odchází z politiky. A pak je tady otázka jak jednat s Ruskem. Naše naděje, že se vztahy s Ruskem zlepší a Moskva konečně plně přijme naši plnou suverenitu a nezávislost poté, co jsme vstoupili do NATO a do EU, nebyly splněny. Namísto to se Rusko vrátilo na scénu jako revizionistická mocnost, která se snaží realizovat agendu z 19. století prostřednictvím taktiky a metod ze století jednadvacátého. Na globální úrovni se Rusko ve většině otázek stalo mocností statu quo. Avšak na regionální úrovni a ve vztahu k našim národů, jedná Rusko stále častěji jako revizionistická mocnost. Odmítá uznat naše právo na naše vlastní historické zkušenosti. Prosazuje výsadní postavení při určování našich bezpečnostních priorit. Používá otevřených i skrytých metod hospodářského boje, od energetických blokád a politicky motivovaných investic až po úplatkářství a manipulaci s médii, ve snaze prosadit své zájmy a změnit transatlantickou orientaci střední a východní Evropy. „Nový začátek (re-set)“ v americko-ruských vztazích vítáme. Jsme země, které žijí Rusku velice blízko, a tak nikdo nemá větší zájem o rozvoj demokracie v Rusko a o lepší styky mezi Moskvou a Západem než my. Avšak v našich hlavních městech také vládne nervozita. Chceme zajistit, aby příliš úzké chápání západních zájmů nevedlo k nesprávným ústupkům vůči Rusku. Dnes například vládne znepokojení, že Spojené státy a hlavní evropské mocnosti schválí Medveděvův plán na tzv. „koncert mocností“ a nahradí tím existující bezpečnostní strukturu evropského kontinentu, založenou na hodnotách. Hrozí nebezpečí, že plíživé zastrašování ze stran Ruska a prosazování ruských zájmů v regionu povede během času k de facto neutralizaci středovýchodní Evropy. Ve středo a východoevropském regionu existuje celá řada názorů na novou politiku Moskvy. Avšak všichni sdílejí názor, že je zapotřebí plného angažmá Spojených států. Mnoho lidí ve středovýchodní Evropě pohlíží s nadějí na Obamovu vládu a doufá, že tato vláda obnoví atlantické spojenectví jako morální kompas pro domácí i zahraniční politiku. Naše země potřebují silnou podporu liberálnědemokratických hodnot. Víme z vlastní historické zkušenosti, že Spojené státy bránily vlastní liberálnědemokratické hodnoty, když to jiní nečinili. Když Spojené státy propadly na Jaltě „realismu“, náš region trpěl. A kdykoliv Spojené státy použily své moci k tomu, aby bojovaly pro své principy, náš region z toho měl prospěch. To bylo klíčové během studené války a při otvírání dveří do NATO. Kdyby býval začátkem devadesátých let převládl „realistický“ názor, dnes bychom nebyli v NATO a představa jednotné, svobodné a mírové Evropy by byla vzdáleným snem. Chápeme, že vaše vláda a americká zahraniční politika má závažné a složité úkoly. Není naším úmyslem přidávat další na seznam problémů, jimž čelíte. Namísto toho chceme pomoci tím, že budeme silnými atlanticistickými spojenci v americko-evropském partnerství, které je po celém světě mocnou silou dobra. Avšak nejsme si jisti, kde bude náš region za pět nebo deset let, vzhledem k nejistotám v domácí a v zahraniční politice, jimž čelíme. Musíme učinit nyní správné kroky, abychom zajistili, že silné vztahy mezi Spojenými státy a středovýchodní Evropou, jaké existovaly za posledních dvacet let, budou existovat i nadále. Jsme přesvědčeni, že nastala doba, kdy Spojené státy i Evropa musejí znovu investovat do transatlantického vztahu. Jsme také přesvědčeni, že toto je doba, kdy se Spojené státy a středovýchodní Evropa musejí spojit a společně začít prosazovat novou agendu, pohlížející do budoucnosti. I když uznáváme, co všechno bylo dosaženo od pádu železné opony, je načase určit novou agendu pro těsnou transatlantickou spolupráci na dalších dvacet let. Proto navrhujeme tyto kroky: Zaprvé, jsme přesvědčeni, že Amerika potřebuje Evropu a Evropa potřebuje Spojené státy stejně tolik dnes, jako v minulosti. Spojené státy musejí potvrdit své poslání jako evropská mocnost a musejí ujasnit, že plánují i nadále se plně angažovat v Evropě, přestože čelí naléhavým výzvám v Afghánistánu a Pákistánu, na širším Blízkém východě a v Asii. Co se nás týče, my musíme usilovně pracovat v našich vlastních zemích a obecněji v Evropě, abychom přesvědčili své politiky i společnosti, aby přijali globálnější perspektivu a byli připraveni přijmout více odpovědnosti v partnerství se Spojenými státy. Zadruhé, potřebujeme, aby byl obnoveno NATO jako nejdůležitější bezpečnostní vazba mezi USA a Evropou. NATO je jediná důvěryhodná bezpečnostní záruka, založená na tvrdé moci, jakou máme. NATO musí znovu potvrdit svou základní funkci kolektivní obrany, přestože se nyní přizpůsobujeme novým hrozbám jednadvacátého století.Klíčovým faktorem v naší schopnosti podílet se na expedičních misích NATO v zahraničí je přesvědčení, že doma jsme v bezpečí. Musíme proto opravit některé rány z minulosti, které jsme si uštědřili sami. Bylo chybou nezačít s řádným plánováním obrany pro nové členy aliance podle článku V poté, co NATO bylo rozšířeno. NATO musí zajistit, aby byly přísliby aliance uvěřitelné, a musí poskytnout strategickou jistotu všem svým členům. To musí zahrnovat plánování pro mimořádné události, plány na přesunování vojsk,výstroj a výzbroj, a zásoby pro posily v našem regionu pro případ krize, jako to bylo původně popsáno v Zakládajícím dokumentu NATO-Rusko. Také musíme změnit způsob, jak funguje rada NATO-Rusko, a navrátit se k té praxi, kdy členské země NATO vstupovaly do dialogu s Moskvou z předem koordinované pozice. Co se týče Ruska, naší zkušeností je, že rozhodnější a zásadovější politika vůči Moskvě nejen posílí bezpečnost Západu, ale povede nakonec i k tomu, že Moskva bude více spolupracovat. Kromě toho, čím bezpečnější se my budeme cítit v NATO, tím lehčí bude pro naše země vyjednávat s Moskvou o otázkách společného zájmu. Potřebujeme tento dvojí přístup a ten musí odrážet nový strategický koncept NATO. Zatřetí, nejsložitější otázkou je zřejmě plánovaný americký systém protiraketové obrany. V této věci také existují v regionu různé názory, včetně názorů naší veřejnosti, která je nejednotná. Bez ohledu na vojenský význam tohoto projektu a bez ohledu na to, co se Washington nakonec rozhodne učinit, tato otázka se nicméně také stala – alespoň v některých zemích – symbolem americké důvěryhodnosti a angažovanosti ve středoevropském a východoevropském regionu. To, jak se s touto otázkou bude zacházet, bude mít zřejmě zásadní dopad na budoucí transatlantickou orientaci těchto zemí. Malý počet raket nemůže být hrozbou ruskému strategickému arzenálu a Kreml to ví. Musíme rozhodnout budoucnost tohoto programu jako spojenci na základě strategických kladů a záporů různých technických a politických konfigurací. Nemělo by být dovoleno, aby o této otázce rozhodoval bezdůvodný ruský odpor. Zrušení systému protiraketové obrany či příliš velké angažmá Ruska na tomto programu, bez konzultace Polska či České republiky, může ochromit důvěryhodnost Spojených států v celém středoevropském a východoevropském regionu. Začtvrté, víme, že NATO samo o sobě nestačí. Také chceme a potřebujeme více Evropy a lepší a strategičtější vztah mezi USA a Evropskou unií. Stále více je naše zahraniční politika realizována prostřednictvím Evropské unie – a to podporujeme. Také chceme společnou evropskou zahraniční a obrannou politiku, která bude otevřená těsné spolupráci se Spojenými státy. Jsme stoupenci takové linie v EU. Ale potřebujeme, aby Spojené státy nově definovaly svůj postoj vůči Evropské unii a začaly s ní daleko vážněji jednat jako se strategickým partnerem. Potřebujeme sblížit NATO a EU a zajistit jejich vzájemnou koordinovanost. Je nutno vytvořit společnou strategii NATO a EU nejen vůči Rusku, ale i vůči celé řadě jiných nových strategických problémů. Za páté, energetická bezpečnost. Hrozba energetickým zdrojům může mít bezprostřední dopad na politickou suverenitu našich států a také na naši roli jako spojenců, přispívajících k společným rozhodnutím v NATO. Proto se energetická bezpečnost musí stát transatlantickou prioritou. I když většina odpovědnosti za energetickou bezpečnost leží v Evropské unii, Spojené státy také mají důležitou roli. Bez americké podpory by nikdy nebyl vybudován ropovod Baku-Tbilisi-Ceyhan. Energetická bezpečnost se musí stát integrální součástí americko-evropské strategické spolupráce. Země ve středovýchodní Evropě musejí lobbovat silněji (a jednotněji) v samotné Evropě za diverzifikaci energetických zdrojů, dodavatelů i dopravních tras, a také za tvrdé právní zkoumání ruského zneužívání jeho monopolu a kartelové moci v EU. V této věci bude hrát podstatnou roli americká politická podpora. Obdobně mohou Spojené státy hrát důležitou roli při dalším posilování své podporu pro ropovod Nabucco, zejména při využívání svého bezpečnostního spojenectví s hlavní transitní zemí, Tureckem, stejně jako při severojižním interkonektoru ve střední Evropě a terminálech zkapalněného plynu v našem regionu. Zašesté, nesmíme zanedbávat lidský faktor. Naše další generace se musejí také navzájem dobře poznat. Musíme pěstovat a chránit množství vzdělávacích, profesních a dalších sítí a přátelství, které jsou základem našeho přátelství a spojenectví. V tomto ohledu zůstává překážkou americký vízový režim. Je absurdní, že Polsko a Rumunsko – snad největší a nejproameričtější země ve středovýchodní Evropě , které podstatnou měrou pomáhají v Iráku a v Afghánistánu – dosud nebyly učiněny součástí programu zrušení amerických víz. Je nepochopitelné, že kritik, jakým je francouzský antiglobalizační aktivista Jose Bove, nepotřebuje vízum pro Spojené státy, avšak bývalý aktivista polského odborového hnutí Solidarita a nositel Nobelovy ceny Lech Walesa je potřebuje. Tato otázka bude vyřešena pouze tehdy, pokud ji prezident Spojených států učiní politickou prioritou. Kroky, které jsme společně učinili od roku 1989, nejsou v historii malé. Společné úspěchy jsou řádným základem obnovení transatlantických vztahů, které potřebujeme dnes. Proto jsme přesvědčeni, že bychom také měli uvažovat o vytvoření Řádu dědictví pro mladé politické vedoucí představitele. Od revolucí v roce 1989 uplynulo dvacet let. To je celá generace. Potřebujeme novou generaci k obnově transatlantického partnerství. Měl by být vytvořen nový program, jehož cílem by bylo identifikovat ty mladé vedoucí představitele na obou stranách Atlantiku, kteří budou schopni nést dál transatlantický projekt, jemuž jsme ve středovýchodní Evropě věnovali dvacet let. Na závěr: vznik nové americké vlády ve Spojených státech vyvolal v našich zemích velké naděje v transatlantickou obnovu. Je to příležitost, kterou nesmíme zmeškat. My, autoři tohoto dopisu, víme z první ruky, jak důležitý je vztah se Spojenými státy. V devadesátých letech bylo velkou částí správného řešení pro Evropu najít správné řešení pro středovýchodní Evropu. Angažmá Spojených států mělo klíčový význam v tom, že vytvořilo mír a pevnou stabilitu od pobaltských zemí až k Černému moři. Dnes musí být cílem udržet středovýchodní Evropu na správném kurzu, jako stabilní, aktivistickou a atlanticistickou součástí širšího společenství. Toto je klíčem našeho úspěchu ve snaze vyvolal obrození spojenectví, jemuž se Obamova vláda přislíbila a které podporujeme. Bude zapotřebí, aby obě strany obrodily tento vztah a nově do něho investovaly. Ale jestliže to uděláme dobře, prospěch bude velmi reálný. Tím, že podnikneme správné kroky nyní, vytvoříme pevný základ pro budoucnost. Valdas Adamkus, Martin Butora, Emil Constantinescu, Pavol Demes, Luboš Dobrovský, Matyas Eorsi, Istvan Gyarmati, Václav Havel, Rastislav Kačer, Sandra Kalniete, Karel Schwarzenberg, Michal Kovac, Ivan Krastev, Alexander Kwasniewski, Mart Laar, Kadri Liik, Janos Martonyi. Janusz Onyszkiewicz, Adam Rotfeld, Vaira Vike-Freiberga, Alexandr Vondra, Lech Walesa. http://www.blisty.cz/2009/7/17/art47975.html *** An Open
Letter to the Obama Administration from Central and Eastern Europea. Our nations are deeply indebted to the United States. Many of us know firsthand how important your support for our freedom and independence was during the dark Cold War years. U.S. engagement and support was essential for the success of our democratic transitions after the Iron Curtain fell twenty years ago. Without Washington's vision and leadership, it is doubtful that we would be in NATO and even the EU today. We have worked to reciprocate and make this relationship a two-way street. We are Atlanticist voices within NATO and the EU. Our nations have been engaged alongside the United States in the Balkans, Iraq, and today in Afghanistan. While our contribution may at times seem modest compared to your own, it is significant when measured as a percentage of our population and GDP. Having benefited from your support for liberal democracy and liberal values in the past, we have been among your strongest supporters when it comes to promoting democracy and human rights around the world. Twenty years after the end of the Cold War, however, we see that Central and Eastern European countries are no longer at the heart of American foreign policy. As the new Obama Administration sets its foreign-policy priorities, our region is one part of the world that Americans have largely stopped worrying about. Indeed, at times we have the impression that U.S. policy was so successful that many American officials have now concluded that our region is fixed once and for all and that they could "check the box" and move on to other more pressing strategic issues. Relations have been so close that many on both sides assume that the region's transatlantic orientation, as well as its stability and prosperity, would last forever. That view is premature. All is not well either in our region or in the transatlantic relationship. Central and Eastern Europe is at a political crossroads and today there is a growing sense of nervousness in the region. The global economic crisis is impacting on our region and, as elsewhere, runs the risk that our societies will look inward and be less engaged with the outside world. At the same time, storm clouds are starting to gather on the foreign policy horizon. Like you, we await the results of the EU Commission's investigation on the origins of the Russo-Georgian war. But the political impact of that war on the region has already been felt. Many countries were deeply disturbed to see the Atlantic alliance stand by as Russia violated the core principles of the Helsinki Final Act, the Charter of Paris, and the territorial integrity of a country that was a member of NATO's Partnership for Peace and the Euroatlantic Partnership Council -all in the name of defending a sphere of influence on its borders. Despite the efforts and significant contribution of the new members, NATO today seems weaker than when we joined. In many of our countries it is perceived as less and less relevant - and we feel it. Although we are full members, people question whether NATO would be willing and able to come to our defense in some future crises. Europe's dependence on Russian energy also creates concern about the cohesion of the Alliance. President Obama's remark at the recent NATO summit on the need to provide credible defense plans for all Alliance members was welcome, but not sufficient to allay fears about the Alliance´s defense readiness. Our ability to continue to sustain public support at home for our contributions to Alliance missions abroad also depends on us being able to show that our own security concerns are being addressed in NATO and close cooperation with the United States We must also recognize that America's popularity and influence have fallen in many of our countries as well. Public opinions polls, including the German Marshall Fund's own Transatlantic Trends survey, show that our region has not been immune to the wave of criticism and anti-Americanism that has swept Europe in recent years and which led to a collapse in sympathy and support for the United States during the Bush years. Some leaders in the region have paid a political price for their support of the unpopular war in Iraq. In the future they may be more careful in taking political risks to support the United States. We believe that the onset of a new Administration has created a new opening to reverse this trend but it will take time and work on both sides to make up for what we have lost. In many ways the EU has become the major factor and institution in our lives. To many people it seems more relevant and important today than the link to the United States. To some degree it is a logical outcome of the integration of Central and Eastern Europe into the EU. Our leaders and officials spend much more time in EU meetings than in consultations with Washington, where they often struggle to attract attention or make our voices heard. The region's deeper integration in the EU is of course welcome and should not necessarily lead to a weakening of the transatlantic relationship. The hope was that integration of Central and Eastern Europe into the EU would actually strengthen the strategic cooperation between Europe and America. However, there is a danger that instead of being a pro-Atlantic voice in the EU, support for a more global partnership with Washington in the region might wane over time. The region does not have the tradition of assuming a more global role. Some items on the transatlantic agenda, such as climate change, do not resonate in the Central and Eastern European publics to the same extent as they do in Western Europe. Leadership change is also coming in Central and Eastern Europe. Next to those, there are fewer and fewer leaders who emerged from the revolutions of 1989 who experienced Washington's key role in securing our democratic transition and anchoring our countries in NATO and EU. A new generation of leaders is emerging who do not have these memories and follow a more "realistic" policy. At the same time, the former Communist elites, whose insistence on political and economic power significantly contributed to the crises in many CEE countries, gradually disappear from the political scene. The current political and economic turmoil and the fallout from the global economic crisis provide additional opportunities for the forces of nationalism, extremism, populism, and anti-Semitism across the continent but also in some our countries. This means that the United States is likely to lose many of its traditional interlocutors in the region. The new elites replacing them may not share the idealism - or have the same relationship to the United States - as the generation who led the democratic transition. They may be more calculating in their support of the United States as well as more parochial in their world view. And in Washington a similar transition is taking place as many of the leaders and personalities we have worked with and relied on are also leaving politics. And then there is the issue of how to deal with Russia. Our hopes that relations with Russia would improve and that Moscow would finally fully accept our complete sovereignty and independence after joining NATO and the EU have not been fulfilled. Instead, Russia is back as a revisionist power pursuing a 19th-century agenda with 21st-century tactics and methods. At a global level, Russia has become, on most issues, a status-quo power. But at a regional level and vis-a-vis our nations, it increasingly acts as a revisionist one. It challenges our claims to our own historical experiences. It asserts a privileged position in determining our security choices. It uses overt and covert means of economic warfare, ranging from energy blockades and politically motivated investments to bribery and media manipulation in order to advance its interests and to challenge the transatlantic orientation of Central and Eastern Europe. We welcome the "reset" of the American-Russian relations. As the countries living closest to Russia, obviously nobody has a greater interest in the development of the democracy in Russia and better relations between Moscow and the West than we do. But there is also nervousness in our capitals. We want to ensure that too narrow an understanding of Western interests does not lead to the wrong concessions to Russia. Today the concern is, for example, that the United States and the major European powers might embrace the Medvedev plan for a "Concert of Powers" to replace the continent's existing, value-based security structure. The danger is that Russia's creeping intimidation and influence-peddling in the region could over time lead to a de facto neutralization of the region. There are differing views within the region when it comes to Moscow's new policies. But there is a shared view that the full engagement of the United States is needed. Many in the region are looking with hope to the Obama Administration to restore the Atlantic relationship as a moral compass for their domestic as well as foreign policies. A strong commitment to common liberal democratic values is essential to our countries. We know from our own historical experience the difference between when the United States stood up for its liberal democratic values and when it did not. Our region suffered when the United States succumbed to "realism" at Yalta. And it benefited when the United States used its power to fight for principle. That was critical during the Cold War and in opening the doors of NATO. Had a "realist" view prevailed in the early 1990s, we would not be in NATO today and the idea of a Europe whole, free, and at peace would be a distant dream. We understand the heavy demands on your Administration and on U.S. foreign policy. It is not our intent to add to the list of problems you face. Rather, we want to help by being strong Atlanticist allies in a U.S.-European partnership that is a powerful force for good around the world. But we are not certain where our region will be in five or ten years time given the domestic and foreign policy uncertainties we face. We need to take the right steps now to ensure the strong relationship between the United States and Central and Eastern Europe over the past twenty years will endure. We believe this is a time both the United States and Europe need to reinvest in the transatlantic relationship. We also believe this is a time when the United States and Central and Eastern Europe must reconnect around a new and forward-looking agenda. While recognizing what has been achieved in the twenty years since the fall of the Iron Curtain, it is time to set a new agenda for close cooperation for the next twenty years across the Atlantic. Therefore, we propose the following steps: First, we are convinced that America needs Europe and that Europe needs the United States as much today as in the past. The United States should reaffirm its vocation as a European power and make clear that it plans to stay fully engaged on the continent even while it faces the pressing challenges in Afghanistan and Pakistan, the wider Middle East, and Asia. For our part we must work at home in our own countries and in Europe more generally to convince our leaders and societies to adopt a more global perspective and be prepared to shoulder more responsibility in partnership with the United States. Second, we need a renaissance of NATO as the most important security link between the United States and Europe. It is the only credible hard power security guarantee we have. NATO must reconfirm its core function of collective defense even while we adapt to the new threats of the 21st century. A key factor in our ability to participate in NATO's expeditionary missions overseas is the belief that we are secure at home. We must therefore correct some self-inflicted wounds from the past. It was a mistake not to commence with proper Article 5 defense planning for new members after NATO was enlarged. NATO needs to make the Alliance's commitments credible and provide strategic reassurance to all members. This should include contingency planning, prepositioning of forces, equipment, and supplies for reinforcement in our region in case of crisis as originally envisioned in the NATO-Russia Founding Act. We should also re-think the working of the NATO-Russia Council and return to the practice where NATO member countries enter into dialogue with Moscow with a coordinated position. When it comes to Russia, our experience has been that a more determined and principled policy toward Moscow will not only strengthen the West's security but will ultimately lead Moscow to follow a more cooperative policy as well. Furthermore, the more secure we feel inside NATO, the easier it will also be for our countries to reach out to engage Moscow on issues of common interest. That is the dual track approach we need and which should be reflected in the new NATO strategic concept.
Fourth, we know that NATO alone is not enough. We also want and need more Europe and a better and more strategic U.S.-EU relationship as well. Increasingly our foreign policies are carried out through the European Union - and we support that. We also want a common European foreign and defense policy that is open to close cooperation with the United States. We are the advocates of such a line in the EU. But we need the United States to rethink its attitude toward the EU and engage it much more seriously as a strategic partner. We need to bring NATO and the EU closer together and make them work in tandem. We need common NATO and EU strategies not only toward Russia but on a range of other new strategic challenges. Fifth is energy security. The threat to energy supplies can exert an immediate influence on our nations' political sovereignty also as allies contributing to common decisions in NATO. That is why it must also become a transatlantic priority. Although most of the responsibility for energy security lies within the realm of the EU, the United States also has a role to play. Absent American support, the Baku-Tbilisi-Ceyhan pipeline would never have been built. Energy security must become an integral part of U.S.-European strategic cooperation. Central and Eastern European countries should lobby harder (and with more unity) inside Europe for diversification of the energy mix, suppliers, and transit routes, as well as for tough legal scrutiny of Russia's abuse of its monopoly and cartel-like power inside the EU. But American political support on this will play a crucial role. Similarly, the United States can play an important role in solidifying further its support for the Nabucco pipeline, particularly in using its security relationship with the main transit country, Turkey, as well as the North-South interconnector of Central Europe and LNG terminals in our region. Sixth, we must not neglect the human factor. Our next generations need to get to know each other, too. We have to cherish and protect the multitude of educational, professional, and other networks and friendships that underpin our friendship and alliance. The U.S. visa regime remains an obstacle in this regard. It is absurd that Poland and Romania -- arguably the two biggest and most pro-American states in the CEE region, which are making substantial contributions in Iraq and Afghanistan -- have not yet been brought into the visa waiver program. It is incomprehensible that a critic like the French anti-globalization activist Jose Bove does not require a visa for the United States but former Solidarity activist and Nobel Peace prizewinner Lech Walesa does. This issue will be resolved only if it is made a political priority by the President of the United States. The steps we made together since 1989 are not minor in history. The common successes are the proper foundation for the transatlantic renaissance we need today. This is why we believe that we should also consider the creation of a Legacy Fellowship for young leaders. Twenty years have passed since the revolutions of 1989. That is a whole generation. We need a new generation to renew the transatlantic partnership. A new program should be launched to identify those young leaders on both sides of the Atlantic who can carry forward the transatlantic project we have spent the last two decades building in Central and Eastern Europe. In conclusion, the onset of a new Administration in the United States has raised great hopes in our countries for a transatlantic renewal. It is an opportunity we dare not miss. We, the authors of this letter, know firsthand how important the relationship with the United States has been. In the 1990s, a large part of getting Europe right was about getting Central and Eastern Europe right. The engagement of the United States was critical to locking in peace and stability from the Baltics to the Black Sea. Today the goal must be to keep Central and Eastern Europe right as a stable, activist, and Atlanticist part of our broader community. That is the key to our success in bringing about the renaissance in the Alliance the Obama Administration has committed itself to work for and which we support. That will require both sides recommitting to and investing in this relationship. But if we do it right, the pay off down the road can be very real. By taking the right steps now, we can put it on new and solid footing for the future. Valdas Adamkus Former President of the Republic
of Lithuania |
 |
||
| News | Forum | Links of Subcarpathian Rus | |
Links
|
||
Where?
|
|||
|
|||
|
|
Banners for your Promotion |
||
Bulletin
|
|||
|
| |||
